Právě teď je to přesně půl roku od chvíle, kdy k nám dorazila naše porodní asistentka. Byla jsem již 14 dnů po termínu porodu a druhý den ráno jsem měla nastoupit do Bulovky na jeho vyvolání. Tak jsem si to nepřála.
Porodní asistentka o mě přijela pečovat. Masírovala mě. Stimulovala body, jejichž stlačením se podpoří začátek porodu. Pomocí reboza mi pomohla uvolnit pánev. Zkontrolovala, jestli provádím správně jógové cviky, na které mi ráno poslala návod po whatsappu. Byla se mnou. Byla s mým mužem. Byla s námi.
Když odjížděla, byla jsem vyrovnaná. Dostalo se mi tolik podpory, že jsem i variantu vyvolání v porodnici přestala považovat za špatnou. Vysvětlila mi, jak takové vyvolání probíhá. Začala jsem věřit, že to zvládnu. Věděla jsem, že na to nejsem sama.
Ve 4:13 mi praskla voda.
Když na to vzpomínám, stále se dojímám. Dojímám se nad tím, jak mi mohlo být krásně. Nad úžasnou péčí. Nad nenahraditelným přijetím a podporou ve chvílích strachu, obav a napětí.
Se vzpomínkou na můj nádherný zážitek přichází vždy i uvědomění, jak privilegovaná jsem. Tuto péči jsem mohla mít, protože jsem si ji zaplatila. Není pro každého. Ale měla by být!
Každá žena si zaslouží tu nejlepší péči a podporu v období těhotenství a porodu. Proto by měla být, a pevně doufám, že brzy bude hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
Moc díky Unie porodních asistentek (UNIPA), že na tom neúnavně pracujete!
Je mi ctí, že jsem se mohla na dobré věci podílet aspoň záštitou úžasné konference k projektu Rodím v klidu a doufám v dlouhodobou spolupráci!
<hr />